Autor: Ulrich Neuhausen
Zdroj: © Ethos č. 3/2008 | ethos.cz
Datum napsání:
15.08.2008
Židovství
V každém náboženství je zrnko pravdy. A vůbec, nezáleží přece na tom, v co člověk věří, hlavně, že v tom nachází pomoc a oporu.“ Tento názor je dnes hodně rozšířený. Na druhé straně Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6). Jaké jsou základní myšlenkové body nejrozšířenějších náboženství? Jaké způsoby záchrany nabízejí? Nakolik se shodují s Ježíšovými výroky?
Židovství a obě další monoteistická náboženství se zásadně odlišují od všech ostatních náboženství. Nejsilnějším znakem je odvolávání se na jednu nebo několik historických událostí. Historičnost, tedy fakt, že se události opravdu staly, jsou základním předpokladem. Proto se právě v těchto náboženstvích tak zásadně jedná o otázku pravdy. Jestliže předpokladem pro mou víru je skutečná historická událost, pak této události nemůže odporovat žádný přírodovědecký poznatek. A právě přírodní vědy a východní náboženství tolik tlačí na monoteistická náboženství. Přírodovědci si pořád myslí, že v Bibli jsou rozpory se současnými poznatky vědy. Pod vlivem asijských náboženství se stále víc lidí ptá, jestli je historičnost opravdu tak důležitá, jestli nestačí, když budeme biblické zprávy považovat za legendy, hlavně když se zaměříme na jejich smysl místo na jejich historičnost.
Kdo však chce monoteistickým náboženstvím porozumět, musí brát vážně jejich dějiny. Víc než čtyřicet procent Bible tvoří vyprávění, značná část z nich je snadno pochopitelná i pro dnešního člověka. Dějiny izraelského národa začínají vyprávěním, ne Desaterem přikázání. Bůh povolává Abrahama (1. Mojžíšova 12) a slibuje mu potomstvo a zemi. Obojí pak tvoří hlavní náplň Starého zákona, tj. židovské Bible. Izraelský národ, tedy Abrahamovo potomstvo, a země Izrael, kterou Bůh Abrahamovi zaslíbil, jsou jádrem biblického obsahu. Až do knihy Jozue jde o to, jak se Izrael do této země dostane; dále Bible popisuje, jak v ní žili a proč je Bůh zase vyhnal. I když je příběh země Izrael základem židovské víry, jde konec konců o Boha, který tuto zemi přiděluje. On dává přikázání, jak bude fungovat život v této zemi. Dává postavit chrám jako místo setkávání s ním. A doprovází lid také tehdy, když zemi ztratí a Izraelci musí jít do babylonského zajetí.
Rozsáhlé části židovské Bible se zabývají Božím bojem o monoteismus: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit." (2. Mojžíšova 20,2-5) Zničením Jeruzaléma a židovského chrámu v roce 70 po Kristu ztratilo židovství své centrum, místo, kde by se setkávalo s Bohem. Poté se praktikování víry přesunulo do synagog, kde se četly a vykládaly spisy z hebrejské Bible (Tóra - pět knih Mojžíšových, Proroci a Žalmy). Tento vývoj byl vlastně pokračováním hnutí farizeů. Vedle biblických spisů jsou velmi důležité staré komentáře rabínů (=učitelů). Jsou shrnuty v Talmudu, což je ' komentář k Tóře, a mnoha dalších spisech.
Židovství je náboženství praxe v tomto životě. Nebe a věčnost nemají nějaký zvlášť výrazný význam. Praxe spočívá především v pravidelném studiu Tóry, v dodržování stravovacích předpisů a zachovávání soboty. Patří sem také obřízka nově narozených chlapců, přikrývání hlavy během modlitby (kippa) a slavení svátků. Ortodoxní židovství považuje Tóru za Bohem inspirovanou a vyžaduje přísné dodržování zákona, zato reformované židovství je velmi liberální. Konzervativní židé se snaží spojit duchovní život a modernu. Proto bohoslužby v synagogách nejsou v hebrejštině, ale v jazyce dané země.
Bůh Starého zákona není abstraktní pojem. Je to Bůh, který vyjadřuje pocity, který s lidmi mluví, pomáhá jim, vede je a také trestá. Může se zjevovat v podobě člověka a s lidmi mluvit, může se také přikrývat oblakem jako hora, nebo jako král sedět na trůně. Proniká do tohoto světa, vede krále, rozhoduje bitvy a předchází hladomoru. Člověk však do Božího světa proniknout nemůže. K Bohu neexistuje jiná cesta než ta, kterou on sám umožní a připraví. Proto i když je Bůh blízko, není modlou, není obrazem, kterým se dá manipulovat a zneužívat k vlastním cílům. Bůh se nenechá našimi oběťmi uchlácholit, když jimi chceme maskovat své zlo. Není možné se s ním spolčit k útisku a násilí. Přestože přichází k člověku velmi blízko, zůstává Bohem. A člověku nezbývá, než se řídit jeho slovem. V tom došlo židovství až do extrému, a proto je Ježíš kritizuje: ve fanatické snaze stoprocentně konat Boží vůli se řada náboženských lidí natolik upnula na vlastní život, že opomíjí potřeby druhých. Proto nejhlubším jádrem vztahu s Bohem ve Starém zákoně nejsou pravidla, co je čisté jídlo, co dělat v sobotu a podobně, ale láska.
Výzva, abychom Boha milovali, je nejvyšší přikázání a přikázání milovat svého bližního následuje hned po něm. To říká nejen Rabbi Ježíš, ale potvrzují to i ostatní rabíni, jak to vidíme v tomto textu z úst židovského zákoníka: „Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: ,Které přikázání je první ze všech?' Ježíš odpověděl: ,První je toto: «Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!» Druhé pak je toto: «Miluj bližního svého jako sám sebe!» Většího přikázání nad tato dvě není.' I řekl mu ten zákoník: ,Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho.'“ (Mk 12, 28-32)
Židovství: nejstarší monoteistické světové náboženství. Své kořeny má ve smlouvě, kterou Bůh Hospodin uzavřel s Abrahamem. Proto se jeho potomci považují za vyvolený Boží lid. Tuto smlouvu stvrdil Mojžíš, který Izraelcům předal židovský zákon.
Spisy: Tóra (1-5. kniha Mojžíšova) je považována za Bohem inspirovaný zákon pro život a víru židů. Biblický Starý zákon (hebrejská Bible) je svátý spis židovstva. Talmud - komentář k Tóře.
Náboženský život:
• pravidelné studium Tóry
• každodenní ranní modlitba
• obřezání chlapce 8. den po narození
• dodržování sobotního odpočinku
• život košér (jíst pouze „čisté" věci, např. nejíst vepřové maso)
• mezuza (malá schránka se dvěma texty z Tóry upevněná na zárubních dveří)
• slavení židovských svátků
• návštěva bohoslužeb v synagoze
Židovské svátky:
Pesach (hebrejsky פֶּסַח) je jedním z nejdůležitějších židovských svátků a zároveň jedním z nejstarších vůbec (jelikož příkaz k jeho dodržování byl dán jako jeden z mála ještě před darováním Tóry na Sinaji). Společně se svátky Šavu'ot a Sukot se řadí mezi tři poutní svátky, které se každoročně slaví. Připomíná vyjití z otroctví a cestu ke svobodě. Mimo Izrael trvá Pesach 8 dní, přičemž první dva a poslední dva jsou sváteční (יָמִים טוֹבִים, jamim tovim, doslova „dobré dny“, „svátky“), při nichž platí obdobná pravidla jako při šabatu s drobnými rozdíly týkajícími se zejména přípravy jídla. Prostřední 4 dny jsou polosváteční (חֹל הַמּוֹעֵד, chol ha-mo'ed, doslova „všední [den] svátku“), v jejichž průběhu neplatí tak přísný zákaz práce, ale modlitba je slavnostnější s řadou oslavných žalmů. V Izraeli trvá Pesach 7 dní, přičemž první a poslední den je svátek a mezi nimi je 5 dní chol ha-mo'ed. Pesach začíná 15. nisanu a končí 21. nisanu v Izraeli, 22. nisanu v diaspoře.
Jom kipur (hebrejsky יוֹם כִּפּוּר), označovaný také jako Jom ha-kipurim (יוֹם הַכִּפּוּרִים), v českém překladu den smíření, je největší židovský svátek, jeden z vysokých svátků v judaismu. Mezi sefardskými Židy je Jom kipur nazýván jako den „trýznění duší“ a „očisty od hříchu“ (Lv 16:29-34; 23:27-32; Nu 29:7). Připadá na 10. den měsíce tišri, podle gregoriánského kalendáře tedy připadne na září anebo říjen (například v roce 2014 na 3.-4. října). Jde o jeden z nejvýznamnějších dnů v židovském kalendáři. Tento den totiž odpustil Bůh Izraeli zhotovení zlatého telete a tento den se také Abrahám obřezal a uzavřel tak smlouvu s Hospodinem. Tento den se připomíná dlouhým, více než dvacet čtyři hodin trvajícím půstem a intenzivními modlitbami. Jako jediný den v roce má celkem pět modlitebních časů, během kterých se říkají amidy (modlitby) - Ma'ariv, Šacharit, Musaf, Mincha a Ne'ila. Jedná se o nejsvětější den židovského roku. Jom kipur se nazývá šabat šabaton (שַׁבַּת שַׁבָּתוֹן, šabat šabatů), což jen vypovídá o velikosti tohoto svátku.
Chanuka (hebrejsky: חֲנֻכָּה, doslova „zasvěcení“ nebo „dedikace“), známá také jako Svátek světel, je osmidenní židovský svátek, připomínající zázrak při opětovném vysvěcení druhého Chrámu v roce 165 př. n. l. po povstání Makabejských v 2. století př. n. l. Chanuka se slaví po osm dní, počínaje podle židovského kalendáře 25. dnem měsíce kislev, což podle gregoriánského kalendáře připadá na období od konce listopadu do konce prosince.
Sukot (hebrejsky סוכות, dosl. stany) je židovský svátek, nazývaný také Svátek stánků, Svátek stanů nebo Svátek sklizně - חג האסיף; židovská tradice o něm referuje rovněž jako o čase naší radosti - זמן שמחתינו - který patří mezi poutní svátky. Začíná se slavit 15. tišri, což většinou připadá na říjen, a slaví se sedm dní. První den (v diaspoře první dva dny) je považován za svátek a platí o něm podobná nařízení jako o šabatu, sedmý den se nazývá הושענא רבה - Hošana raba - a má svá zvláštní pravidla. Dny mezi prvním, respektive druhým, a sedmým dnem se nazývají חול המועד - Chol ha-mo'ed (dosl. všední den svátku, polosvátek). O těchto dnech jsou dovoleny určité práce, avšak říkají se zvláštní modlitby, které připomínají zvláštní sváteční atmosféru dnů. Bezprostředně po sedmém dni svátku, tedy 22. tišri, následuje samostatný svátek nazývaný שמיני עצרת - Šmini aceret (osmý (den) shromáždění). V Izraeli na tento den připadá Simchat Tóra (v diaspoře připadá až na 23. tišri).
Bar micva (hebrejsky בר מצוה, doslova „syn přikázání“), je židovský náboženský obřad, během kterého se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž, který na sebe přijímá odpovědnost za dodržování micvot - přikázání. Může být součástí minjanu, (kvórum 10 osob /v ortodoxních kongregacích pouze mužů/ potřebných k modlitbě). Mimo to je též teoreticky dost starý, aby se mohl dle židovského práva oženit. Symbolickému přijetí mezi dospělé předchází nejméně jednoleté studium, při němž se hoch učí hebrejsky, studuje Tanach a učí se náboženským povinnostem dospělých. Zvykem je, že nejbližší šabat po chlapcových 13. narozeninách se koná obřad v synagoze. Chlapec je poprvé vyvolán k Tóře, aby z ní přečetl příslušný týdenní oddíl (tzv. paraša), popřípadě také pasáž z prorockých knih (tzv. haftara).
Základy víry: Židovství je dnes především náboženství praxe, ne víry. Jediným náboženským principem je to, že existuje jen jeden Bůh. Různá odvětví židovství (ortodoxní, konzervativní, reformní) zastávají různé postoje k Boží osobě nebo k podstatě člověka.
Představa o Bohu: Jahve, Bůh židů není abstraktní Bůh, ale Bůh, který zasahuje do prostoru a času i do historie lidstva.
V každém náboženství je zrnko pravdy. A vůbec, nezáleží přece na tom, v co člověk věří, hlavně, že v tom nachází pomoc a oporu.“ Tento názor je dnes hodně rozšířený. Na druhé straně Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6). Jaké jsou základní myšlenkové body nejrozšířenějších náboženství? Jaké způsoby záchrany nabízejí? Nakolik se shodují s Ježíšovými výroky?
Židovství a obě další monoteistická náboženství se zásadně odlišují od všech ostatních náboženství. Nejsilnějším znakem je odvolávání se na jednu nebo několik historických událostí. Historičnost, tedy fakt, že se události opravdu staly, jsou základním předpokladem. Proto se právě v těchto náboženstvích tak zásadně jedná o otázku pravdy. Jestliže předpokladem pro mou víru je skutečná historická událost, pak této události nemůže odporovat žádný přírodovědecký poznatek. A právě přírodní vědy a východní náboženství tolik tlačí na monoteistická náboženství. Přírodovědci si pořád myslí, že v Bibli jsou rozpory se současnými poznatky vědy. Pod vlivem asijských náboženství se stále víc lidí ptá, jestli je historičnost opravdu tak důležitá, jestli nestačí, když budeme biblické zprávy považovat za legendy, hlavně když se zaměříme na jejich smysl místo na jejich historičnost.
Kdo však chce monoteistickým náboženstvím porozumět, musí brát vážně jejich dějiny. Víc než čtyřicet procent Bible tvoří vyprávění, značná část z nich je snadno pochopitelná i pro dnešního člověka. Dějiny izraelského národa začínají vyprávěním, ne Desaterem přikázání. Bůh povolává Abrahama (1. Mojžíšova 12) a slibuje mu potomstvo a zemi. Obojí pak tvoří hlavní náplň Starého zákona, tj. židovské Bible. Izraelský národ, tedy Abrahamovo potomstvo, a země Izrael, kterou Bůh Abrahamovi zaslíbil, jsou jádrem biblického obsahu. Až do knihy Jozue jde o to, jak se Izrael do této země dostane; dále Bible popisuje, jak v ní žili a proč je Bůh zase vyhnal. I když je příběh země Izrael základem židovské víry, jde konec konců o Boha, který tuto zemi přiděluje. On dává přikázání, jak bude fungovat život v této zemi. Dává postavit chrám jako místo setkávání s ním. A doprovází lid také tehdy, když zemi ztratí a Izraelci musí jít do babylonského zajetí.
Rozsáhlé části židovské Bible se zabývají Božím bojem o monoteismus: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit." (2. Mojžíšova 20,2-5) Zničením Jeruzaléma a židovského chrámu v roce 70 po Kristu ztratilo židovství své centrum, místo, kde by se setkávalo s Bohem. Poté se praktikování víry přesunulo do synagog, kde se četly a vykládaly spisy z hebrejské Bible (Tóra - pět knih Mojžíšových, Proroci a Žalmy). Tento vývoj byl vlastně pokračováním hnutí farizeů. Vedle biblických spisů jsou velmi důležité staré komentáře rabínů (=učitelů). Jsou shrnuty v Talmudu, což je ' komentář k Tóře, a mnoha dalších spisech.
Židovství je náboženství praxe v tomto životě. Nebe a věčnost nemají nějaký zvlášť výrazný význam. Praxe spočívá především v pravidelném studiu Tóry, v dodržování stravovacích předpisů a zachovávání soboty. Patří sem také obřízka nově narozených chlapců, přikrývání hlavy během modlitby (kippa) a slavení svátků. Ortodoxní židovství považuje Tóru za Bohem inspirovanou a vyžaduje přísné dodržování zákona, zato reformované židovství je velmi liberální. Konzervativní židé se snaží spojit duchovní život a modernu. Proto bohoslužby v synagogách nejsou v hebrejštině, ale v jazyce dané země.
Bůh Starého zákona není abstraktní pojem. Je to Bůh, který vyjadřuje pocity, který s lidmi mluví, pomáhá jim, vede je a také trestá. Může se zjevovat v podobě člověka a s lidmi mluvit, může se také přikrývat oblakem jako hora, nebo jako král sedět na trůně. Proniká do tohoto světa, vede krále, rozhoduje bitvy a předchází hladomoru. Člověk však do Božího světa proniknout nemůže. K Bohu neexistuje jiná cesta než ta, kterou on sám umožní a připraví. Proto i když je Bůh blízko, není modlou, není obrazem, kterým se dá manipulovat a zneužívat k vlastním cílům. Bůh se nenechá našimi oběťmi uchlácholit, když jimi chceme maskovat své zlo. Není možné se s ním spolčit k útisku a násilí. Přestože přichází k člověku velmi blízko, zůstává Bohem. A člověku nezbývá, než se řídit jeho slovem. V tom došlo židovství až do extrému, a proto je Ježíš kritizuje: ve fanatické snaze stoprocentně konat Boží vůli se řada náboženských lidí natolik upnula na vlastní život, že opomíjí potřeby druhých. Proto nejhlubším jádrem vztahu s Bohem ve Starém zákoně nejsou pravidla, co je čisté jídlo, co dělat v sobotu a podobně, ale láska.
Výzva, abychom Boha milovali, je nejvyšší přikázání a přikázání milovat svého bližního následuje hned po něm. To říká nejen Rabbi Ježíš, ale potvrzují to i ostatní rabíni, jak to vidíme v tomto textu z úst židovského zákoníka: „Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: ,Které přikázání je první ze všech?' Ježíš odpověděl: ,První je toto: «Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!» Druhé pak je toto: «Miluj bližního svého jako sám sebe!» Většího přikázání nad tato dvě není.' I řekl mu ten zákoník: ,Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho.'“ (Mk 12, 28-32)
Židovství: nejstarší monoteistické světové náboženství. Své kořeny má ve smlouvě, kterou Bůh Hospodin uzavřel s Abrahamem. Proto se jeho potomci považují za vyvolený Boží lid. Tuto smlouvu stvrdil Mojžíš, který Izraelcům předal židovský zákon.
Spisy: Tóra (1-5. kniha Mojžíšova) je považována za Bohem inspirovaný zákon pro život a víru židů. Biblický Starý zákon (hebrejská Bible) je svátý spis židovstva. Talmud - komentář k Tóře.
Náboženský život:
• pravidelné studium Tóry
• každodenní ranní modlitba
• obřezání chlapce 8. den po narození
• dodržování sobotního odpočinku
• život košér (jíst pouze „čisté" věci, např. nejíst vepřové maso)
• mezuza (malá schránka se dvěma texty z Tóry upevněná na zárubních dveří)
• slavení židovských svátků
• návštěva bohoslužeb v synagoze
Židovské svátky:
Pesach (hebrejsky פֶּסַח) je jedním z nejdůležitějších židovských svátků a zároveň jedním z nejstarších vůbec (jelikož příkaz k jeho dodržování byl dán jako jeden z mála ještě před darováním Tóry na Sinaji). Společně se svátky Šavu'ot a Sukot se řadí mezi tři poutní svátky, které se každoročně slaví. Připomíná vyjití z otroctví a cestu ke svobodě. Mimo Izrael trvá Pesach 8 dní, přičemž první dva a poslední dva jsou sváteční (יָמִים טוֹבִים, jamim tovim, doslova „dobré dny“, „svátky“), při nichž platí obdobná pravidla jako při šabatu s drobnými rozdíly týkajícími se zejména přípravy jídla. Prostřední 4 dny jsou polosváteční (חֹל הַמּוֹעֵד, chol ha-mo'ed, doslova „všední [den] svátku“), v jejichž průběhu neplatí tak přísný zákaz práce, ale modlitba je slavnostnější s řadou oslavných žalmů. V Izraeli trvá Pesach 7 dní, přičemž první a poslední den je svátek a mezi nimi je 5 dní chol ha-mo'ed. Pesach začíná 15. nisanu a končí 21. nisanu v Izraeli, 22. nisanu v diaspoře.
Jom kipur (hebrejsky יוֹם כִּפּוּר), označovaný také jako Jom ha-kipurim (יוֹם הַכִּפּוּרִים), v českém překladu den smíření, je největší židovský svátek, jeden z vysokých svátků v judaismu. Mezi sefardskými Židy je Jom kipur nazýván jako den „trýznění duší“ a „očisty od hříchu“ (Lv 16:29-34; 23:27-32; Nu 29:7). Připadá na 10. den měsíce tišri, podle gregoriánského kalendáře tedy připadne na září anebo říjen (například v roce 2014 na 3.-4. října). Jde o jeden z nejvýznamnějších dnů v židovském kalendáři. Tento den totiž odpustil Bůh Izraeli zhotovení zlatého telete a tento den se také Abrahám obřezal a uzavřel tak smlouvu s Hospodinem. Tento den se připomíná dlouhým, více než dvacet čtyři hodin trvajícím půstem a intenzivními modlitbami. Jako jediný den v roce má celkem pět modlitebních časů, během kterých se říkají amidy (modlitby) - Ma'ariv, Šacharit, Musaf, Mincha a Ne'ila. Jedná se o nejsvětější den židovského roku. Jom kipur se nazývá šabat šabaton (שַׁבַּת שַׁבָּתוֹן, šabat šabatů), což jen vypovídá o velikosti tohoto svátku.
Chanuka (hebrejsky: חֲנֻכָּה, doslova „zasvěcení“ nebo „dedikace“), známá také jako Svátek světel, je osmidenní židovský svátek, připomínající zázrak při opětovném vysvěcení druhého Chrámu v roce 165 př. n. l. po povstání Makabejských v 2. století př. n. l. Chanuka se slaví po osm dní, počínaje podle židovského kalendáře 25. dnem měsíce kislev, což podle gregoriánského kalendáře připadá na období od konce listopadu do konce prosince.
Sukot (hebrejsky סוכות, dosl. stany) je židovský svátek, nazývaný také Svátek stánků, Svátek stanů nebo Svátek sklizně - חג האסיף; židovská tradice o něm referuje rovněž jako o čase naší radosti - זמן שמחתינו - který patří mezi poutní svátky. Začíná se slavit 15. tišri, což většinou připadá na říjen, a slaví se sedm dní. První den (v diaspoře první dva dny) je považován za svátek a platí o něm podobná nařízení jako o šabatu, sedmý den se nazývá הושענא רבה - Hošana raba - a má svá zvláštní pravidla. Dny mezi prvním, respektive druhým, a sedmým dnem se nazývají חול המועד - Chol ha-mo'ed (dosl. všední den svátku, polosvátek). O těchto dnech jsou dovoleny určité práce, avšak říkají se zvláštní modlitby, které připomínají zvláštní sváteční atmosféru dnů. Bezprostředně po sedmém dni svátku, tedy 22. tišri, následuje samostatný svátek nazývaný שמיני עצרת - Šmini aceret (osmý (den) shromáždění). V Izraeli na tento den připadá Simchat Tóra (v diaspoře připadá až na 23. tišri).
Bar micva (hebrejsky בר מצוה, doslova „syn přikázání“), je židovský náboženský obřad, během kterého se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž, který na sebe přijímá odpovědnost za dodržování micvot - přikázání. Může být součástí minjanu, (kvórum 10 osob /v ortodoxních kongregacích pouze mužů/ potřebných k modlitbě). Mimo to je též teoreticky dost starý, aby se mohl dle židovského práva oženit. Symbolickému přijetí mezi dospělé předchází nejméně jednoleté studium, při němž se hoch učí hebrejsky, studuje Tanach a učí se náboženským povinnostem dospělých. Zvykem je, že nejbližší šabat po chlapcových 13. narozeninách se koná obřad v synagoze. Chlapec je poprvé vyvolán k Tóře, aby z ní přečetl příslušný týdenní oddíl (tzv. paraša), popřípadě také pasáž z prorockých knih (tzv. haftara).
Základy víry: Židovství je dnes především náboženství praxe, ne víry. Jediným náboženským principem je to, že existuje jen jeden Bůh. Různá odvětví židovství (ortodoxní, konzervativní, reformní) zastávají různé postoje k Boží osobě nebo k podstatě člověka.
Představa o Bohu: Jahve, Bůh židů není abstraktní Bůh, ale Bůh, který zasahuje do prostoru a času i do historie lidstva.
